Věřím, že každý máme na Zemi nějakou tu svou spřízněnou duši, jen nevím, jestli mám věřit v setkání s ní.

Spřízněných duší je prý vícero, tak se pravděpodobnost shledání zvyšuje, to je optimistické, jenže, když dlouhou dobu /počítejme na roky/ takovou duši ne a ne najít, můžeme zatrpkout, klesnout na mysli a nechutně pokorně se s daným stavem smířit. Nevěříme už ničemu, zvlášť potkávají-li nás jen trable, problémy, nepřátelství, smůla.

Když však takového člověka střetneme....zatočí se svět, může to být zoufalé a chvilkové poblouznění, pro ten okamžik je ale krásné žít.

Spřízněná duše je člověk, který slyší tvůj šepot ve větru dokonce předtím, než je vysloven, protože slyší tvá slova svým srdcem.

Nedá se popsat jak se "TO" pozná...prostě to přije samo. Jako Láska.
Co je vlastně láska? Chemie, zamilovanost, příjemná i bolestivá emoce,...všechno a přesto něco navíc.

"Některé duše jsou spojeny tajemnou duchovní spřízněností, protože už předtím existovali spolu. Poznají se podle vůně, jako se mezi sebou poznávají koně." Abú Sa´íd ibn Abí-l´Chajr.

Někoho milovat znamená především přijmout ho takového, jaký je.
Milovat znamená také chtít být pro druhého a chtít pro něj dobro.
Romantická zamilovanost je jen částí spektra lásky...